NEW: 
Translation into English powered by Google
Vybírám ze vzpomínek rodáků z obce Loučim na Domažlicku na nálet na Klatovy 20. dubna 1945 a hloubkaře, které zveřejnil na svém webu Zdeněk Huspek:
"Toho dvacátého to byla moje poslední cesta do práce, za Bezděkovem na nás nalétli hloubkaři, vlak zastavil, všichni jsme běželi dozadu anebo do pole a kulometem mašinu proděravěli. Po náletu jsem šel na nádraží, protože jsem slyšel, že tam je můj bratr Karel, který tehdy bydlel v Lubech. Viděl jsem, jak to vypadalo. Všechno rozbitý na kusy, kolejnice ve vzduchu… Bratrovi se naštěstí nic nestalo. A potom už vlaky nejezdily a tak jsem přestal chodit do práce a hned po válce jsem nastoupil k poště." (Jan Křížek)
"Dvacátého přestaly jezdit vlaky, Klatovy nefungovaly vůbec, Domažlice málo, skoro měsíc jsem nemohla do práce. Pěšky to nešlo, jezdilo plno vojáků a těch lidí, co táhli vozíčky, tlačili kočárky a utíkali na hranice vstříc Američanům. Šéf zavřel krám, všude panoval chaos." (Marie Cvačková)
"To bylo v dubnu, už bylo hezky a sázeli jsme brambory na poli pod tratí. Bylo to v době, kdy letadla, jak se jim říkalo kotláři, odstřelovala lokomotivy. Na vlak, který sem jel od Kdyně, začali střílet... A kdybyste viděl tu paniku té ženy (německé uprchlice – pozn. FV), to bylo hrozný, my se taky báli, ale ona byla úplně přestrašená z toho, co už musela prožít, ona se vrhla pod náš žebřiňák, děti pod sebe a mačkala je do tý rozoraný země... Takovou hrůzu v sobě měla." (Marie Široká)
